Vojtěch Jírovec

Naše sdružení se jmenuje po ve světě známém, ale u nás téměř zapomenutém, hudebním skladateli Vojtěchu Jírovci.

Ve své době mimořádně úspěšný skladatel a dirigent, který sehrál významnou roli ve vídeňském hudebním prostředí prvních desetiletí 19.stol. Sám se prohlašoval za německého skladatele a své jméno užíval v podobě Adalbert Gyrowetz, tak je uváděn i v zahraničních encyklopediích a vydáních hudebnin.

Vojtěch Jírovec pocházel z Českých Budějovic a byl osmým z devíti dětí regenschoriho v kostele sv. Mikuláše. Již od útlého věku propadl kouzlu hudby, velmi časně se začal učit hře na housle a na varhany u Jáchyma Štěpanovského, a to tak úspěšně, že brzy hrál na poutích i v kostele. Svou první skladbu složil v osmi letech.  Po studiích na piaristickém gymnasiu v Českých Budějovicích odešel Jírovec do Prahy na studia práv. I když univerzitu předčasně opustil z důvodu nedostatku financí, měl poměrně dobré vzdělání. Roku 1783 se stal sekretářem hraběte z Fünfkirchenu na zámku v Chlumu u Třeboně.

Talentovaný a zřejmě dostatečně ambiciózní Vojtěch Jírovec se postupně dostal do nejvýznamnějších hudebních center své doby – Vídně, Neapole, Paříže, Londýna. Všude dokázal velmi rychle navázat kontakty a brzy sklízel uznání za provedení svých skladeb.

Jírovec je reprezentantem poslední vlny českých hudebních emigrantů působících ve Vídni. Navzdory proklamovanému němectví, jsou patrné v řadě jeho děl zejména raného období typicky české prvky. Výrazem jeho vazby k českému prostředí a zřejmých sympatií k procesu národního obrození byly písně na české texty psané pro Věnec zpěvů vlasteneckých vydaný Františkem Škroupem (1843). Množství děl, které Vojtěch Jírovec napsal je zcela mimořádné – 28 oper, 40 baletů, na 60 symfonií, koncertantní skladby, 19 mší, desítky smyčcových kvartetů, klavírních trií, klavírních sonát a písní. 

Ve své době byl mimořádně úspěšný a nepochybně dokázal využít všechny příležitosti, které se mu nabízely. Jeho poměrně konzervativní estetické názory ale bránily progresivnějším kompozičním východiskům. I když svým způsobem jistě přispěl k formování základu, ze kterého vyrůstala romantická tvorba – zejména v oblasti opery a baletu, většina děl se postupem času dostala na okraj zájmu. Jírovec byl vzácně sebekritický, zřejmě si uvědomoval limity svého nadání a sám připouštěl, že na jeho mimořádné, ale dobově omezené slávě měly podíl i příznivé okolnosti a štěstí.